Mojecesta | Můj boj: Aneb jak to začalo (2)

Až teprve před dvěma měsíci, kdy se všechno vystupňovalo do dosti nesnesitelných psychických stavů, mě napadlo zajít za svou gynekoložkou kvůli antikoncepci. Nedovedla jsem si vysvětlit svou totální psychickou rozervanost jinak, než jako kolísání hladiny hormonů. Svěřila jsem se jí, že už dost dlouho trpím depresemi a mám pocit, že jsem se regulérně zbláznila a že tyto stavy začaly od doby, kdy jsem začala brát ty kouzelné pilulky. Připustila možnost, že za to může antikoncepce, protože je to poměrně častý nežádoucí účinek. Prášky mi tedy změnila. A já si začala malovat, že se konečně všechno změní a hodím se do psychického klidu, jako tomu bylo před braním prášků. Těšil se i přítel a popravdě se mu vůbec nedivím...

Snad ani nemusím říkat, že se nezměnilo nic. Naopak se všechno obrátilo k horšímu. Deprese vygradovaly naplno, všimlo si toho už i okolí a všichni se ode mě raději klidili pryč, protože kdyby negativita zářila, svítila bych jako sluníčko. A můj fanatismus ohledně váhy se ještě posílil. Aktivně jsem ignorovala kručení v břiše, kvůli kterému jsem nemohla mnohdy ani usnout a každé jídlo jsem si musela "zasloužit", takže jsem naplno cvičila před snídání, obědem i večeří. Byla to už jediná jistota, kterou jsem ve svém životě měla. To jediné, co jsem měla skutečně ve svých rukách – počet kalorií.

Minulý týden má váha klesla téměř pod 45kg. A poprvé jsem se viděla v zrcadle nahá. To, co jsem viděla, mě vyděsilo. Z váhy jako čísla jsem měla radost. 45 je pěkné číslo. Tento týden bych jistě měla už 44. Ale realita byla poněkud jiná. Viděla jsem pomalu se rýsující pánev, vyrýsovanou klíční kost, téměř zaniklá prsa, vlastně jsem na sobě neshledala nic ženského. Tekly mi slzy proudem. Když se na to dívám dnes, jsem za to vlastně ráda. Znamenalo to totiž, že jsem za Anou ještě definitivně nezavřela dveře. Neviděla jsem se tlustá. Vyděsila jsem se. A to bylo nejspíš dobře.

Otevřela jsem spoustu webů o anorexii a poprvé si připustila, že "možná trpím podváhou". Shodla jsem se ve všech příznacích anorexie, což mě vyděsilo ještě víc. Poprvé jsem si připustila, že moje zdravotní problémy, které se v posledním měsíci objevily, měly původ s velkou ztrátou váhy. Objevily se u mě časté svalové křeče, nespavost, začaly se mi lámat nehty, minulý měsíc jsem už ani nedostala menstruaci, pod očima se mi vyrýsovaly nepěkné kruhy a dokonce se mi objevilo akné, se kterým jsem neměla nikdy problémy. Často mi byla zima, v noci jsem se naopak šíleně potila, ačkoli jsem spala v netopené místnosti a s otevřeným oknem. Trápily mě sny o jídle a nakupování... A já to všechno zvládla až do minulého pátku přehlížet.

Teprve před týdnem mi trochu sepnulo. Po šíleném odrazu v zrcadle, který pro mě byl dost velkou fackou, jsem se konečně svěřila šokované mamce a připustila jsem, že měl přítel pravdu se svými výhružkami, že hubnu až moc a že bych neměla stále počítat kalorie. V ten den začal můj boj za normálním životem.

Toto úterý jsem měla poslední antikoncepční pilulku. A je to přesně týden, co zvládám jíst 5x denně. Mé nálady nejsou lepší a ani nečekám, že by se to tak rychle spravilo. Stále přemýšlím, kolik kalorií jsem sakra snědla, je pro mě nepředstavitelné, že bych měla sníst sušenku a jiné a jiné. Ale jsem si jistá, že jsem měla štěstí v neštěstí. S Anou není lehké pořízení a Depresí také ne. Jsou uvnitř mě, Ana mě každý den trápí, ale už týden jsem nestoupla na váhu a už si nevážím jídlo. Jistě, že mám velké nutkání. Ale zařekla jsem se, že se budu vážit jen jednou týdně, abych věděla, jestli trochu přibírám. Netuším, co to se mnou udělá, pokud jsem skutečně přibrala. Jedno mé já by jistě zajásalo. Vím, že Ana mě ale nepochválí... Cvičím "jen" třicet minut denně, stále si nedovedu dát polotučný tvaroh a stále jsem nepříjemná na všechny okolo. Ale i těch hloupých sedm dní přineslo přeci jen pár pozitiv. Zmírnily se mi křeče, nekručí mi v břiše. A párkrát za den se zvládnu usmát na přítele i mamku. Denně mám nutkání bulet... Ale vím, že to musím zvládnout. Jako motivaci jsem si koupila letní šaty ve své původní velikosti před masivním hubnutím. Nemám do nich ani prsa, ani boky. Všechno na mě visí jako na smutné figuríně. Takže to je teď můj cíl. Neničit své tělo chemií, zrádnými pilulkami a hlavně - dostat se na váze za magické číslo 50 a už nikdy níž. Je to trochu vtipné. Minulý rok jsem do těch samých šatů musela hubnout. Teď do nich musím přibrat. Chci to zvládnout. Zvládnout si dát v létě zmrzlinu bez výčitek. Být zdravá, šťastná a mít opět fungující vztahy. To je moje cesta – cesta za znovu získáním normálnosti. Držte mi palce...